• česky"
  • Deutsch"
 

Pouť do Santiaga

Slovo pouť pochází ze staroslověnského pút, jehož kořeny lze vysledovat až ke staroindickému panthás (cesta). Každá pouť je tedy především cestou, v symbolickém smyslu je pak zároveň iniciačním aktem a úkonem odevzdání. Motiv poutě se vyskytuje v mnoha náboženských vírách, které přisuzují zvláštní moc či sílu určitým místům.

Vzorem křesťanských poutí se stalo pravidelné putování Izraelců do jeruzalémského chrámu. Již od 2. století křesťané uctívali hroby mučedníků, k nimž přicházeli a společně se modlili. Od 4. století se pak poutníci vydávali do Svaté země na místa spojená s životem Ježíše Krista. Rozmach putování přineslo přijetí křesťanství jakožto povolené náboženské víry. Vedle pouti do Svaté země patřily v té době mezi nejoblíbenější pouť do Říma, místa umučení apoštolů Petra, Pavla a mnoha dalších křesťanských mučedníků, a pak také právě pouť do Santiaga de Compostela, místa hrobu apoštola Jakuba Většího (Camino de Santiago).

Poutník je symbolem člověka, „který putuje po této zemi, přechodném bydlišti všeho lidstva, k věčnému cíli, k novému domovu a pravému životu“ nejen v literatuře a umění katolického světa, ale i u nekřesťanských vyznání. Stručně řečeno, pouť a útrapy, ale i potěšení spojené s cestou a dosažením vzdáleného cíle, jsou předobrazem cesty ke spáse. Poutník, „homo viator“, vyjadřuje svou cestou pokoru, naději a víru.

V obecné rovině je pouť věřících považována za součást iniciačního rituálu výprav „za oponu“, „ze světa iluze a zdání do světa skutečnosti a věčnosti, od vlády smrti k životu, od člověka k božství“.

Z hlediska osobního pro každého poutníka pouť znamenala nejprve pokání, očistu a obnovu duchovního života, a tudíž i smíření, naději a nakonec i svátek.

Putování mělo největší význam v době románské. Poutníci byli hnáni mj. i kultem relikvií. Ustavovali se jako zvláštní kategorie věrných křesťanů, definovaných i kanonickým právem; jejich oblek (sám oděv byl ochranným znamením) i nošení emblémů bylo právně upraveno a existoval také rituál odchodu a cesty. K rituálu patřil také mešní obřad, ve kterém byly požehnány hole, mošny i poutníci sami. Na cestu dostal poutník průvodní list, a byl-li majetnější, šel s ozbrojeným doprovodem. Stupně „zasvěcení“ sledovaly etapy křesťanského života – dělili se na začátečníky, pokročilé a „dokonalé“. Přinejmenším během několika měsíců vedli asketický život. Pozvolna se ovšem připojovaly cesty, jejichž cílem bylo také vzdělání, zábava nebo i dobrodružství. Ne zbytečně se zařazuje poutnictví do dynamiky křesťanského života. Postupem času se pokání stalo častým motivem putování, aniž by je poutníkům uložil kněz.

Frekvence cestování vzrostla ve 12. stol. Kromě křížových výprav sehrály roli i nově ustavené mnišské řády, především cisterciáci a premonstráti, kteří na rozdíl od naprosto odloučených komunit benediktinské řehole díky své centralizaci pěstovali každoroční setkávání představených z celé církve. Cestováním trávili čas i mnozí žebraví mniši. Ve sféře civilní pak pozorujeme nárůst univerzitní sítě, která propojovala Evropu a mezi jejímiž jednotlivými, zejména proslavenými fakultami (např. právní v Bologni), putovali mistři i studenti.

Putování provozované jako turistika je na Jakubské cestě fenoménem dvacátého století odstartovaným zejména postmodernistickým individualismem a hledáním osobních civilizačních kořenů a duchovního prostoru pro vlastní ego. Zájem o poutě přerostl z řad věřících, zejména španělských a francouzských katolických kruhů, do rozměrů evropských a světových i díky vydání knihy Mágův deník od Paola Coelha. Trh i veřejná podpora pak přinesly Jakubské cestě popularitu, marketingovou podporu a nabídku potřebných služeb.

 
 

© 2011, Centrála cestovního ruchu - jižní Morava, info@ccrjm.cz
Všechna práva vyhrazena

Web & Design by Persona studio
[ Starší verze ]
Logo EU   Logo programu AT-CZ