Od antického Řecka lidé všech kultur a náboženství konali posvátné cesty, aby si upevnili víru a svou identitu. Poutnické cesty ke Svatému hrobu podnítil už císař Konstantin, když r. 326 nechal postavit na Božím hrobě a na Golgotě baziliku Sv. hrobu.
Poutě se konaly ovšem do minimálně 250 míst Evropy, jak to dokládají odznaky spojené s těmito místy. Jejich význam jakožto dlouhotrvajícího prvku evropských dějin nejen pro náboženský život, ale i pro kulturní a hospodářský rozvoj kontinentu, je nepopiratelný.
Spolu s Římem a Jeruzalémem bylo Santiago de Compostela až do 15. století hlavním poutním místem středověku. Už od poloviny 9. století sloužil údajný hrob apoštola Jakuba, uctívaného jako španělského národního patrona, jako poutní místo skutečně celoevropského významu.
Křesťanská Evropa byla pokryta celou sítí poutí, avšak místním a krajovým poutím byly nadřazeny slavné pouti křesťanského světa, mezi něž patří právě Santiago de Compostela. Pouť byla účinným prostředkem spásy a pokáním uloženým za těžké hříchy.
Ve středověku se pouti do Compostely zúčastnily i velmi známé osobnosti, např. sv. František z Assisi, vlámský malíř Jan van Eyck, španělští Katoličtí králové (Ferdinand a Isabela) a další.
Podle zjištěných poznatků mohlo v době největšího rozmachu putovat do Santiaga více než 1000 osob denně. Když byl Jeruzalém obsazen muslimy („nevěřícími“) a pro křesťanské poutníky se stal nepřístupným, nahrazovalo jej právě Santiago de Compostela, jakožto „Západní Jeruzalém“.
Od 11. století se putování do Santiaga stává častějším, ale definitivně se „cesta“ ustanovuje počátkem 12. století.
